Odhalené finance

V dnešním finančním systému jsou to, co mnoho lidí považuje za samozřejmost a základní pravdy, ve skutečnosti hluboce chybné předpoklady nebo naprosté klamy.

1. Výnos bez rizika

Po celá desetiletí byly americké státní dluhopisy považovány za dokonalý bezpečný přístav, kam si investoři mohli uložit hotovost se slibem stability a nulového rizika. To se rázem změnilo v roce 2022, nejhorším roce pro americké státní dluhopisy v historii. Referenční desetiletý státní dluhopis klesl o téměř 18 %, zatímco třicetiletý se zhroutil o více než 39 %. Mnoho dluhopisů si vedlo ještě hůř.

A když se podíváme 250 let zpět, nenajdeme ničivější rok pro takzvané bezrizikové aktivum, které je základem globálního trhu s dluhopisy. To by mělo trvale pohřbít mýtus, že státní dluhopisy jsou bezrizikové. Přesto se mnoho lidí a téměř každá velká finanční instituce stále bezmyšlenkovitě drží této víry. Navíc, vzhledem k tomu, že reálná míra znehodnocování měny převyšuje nominální úrokové sazby, staly se státní dluhopisy ztrátovou záležitostí. Už nenabízejí bezrizikový výnos. Místo toho poskytují bezvýnosové riziko.

2.Věřitel poslední instance je pojistkou pro naši bezpečnost

Myšlenka, že centrální banky fungují během krizí jako pojistka, zní ušlechtile. V dobách finančních otřesů zasahují, aby dodaly likviditu a obnovily pořádek. Pohádka vypráví, že centrální banky zabraňují ekonomickému kolapsu tím, že nabízejí nouzové financování, když soukromí věřitelé odmítají poskytovat kredit. Je to záchranná síť, stabilizátor, strážce poslední hranice. Když však centrální banky vytvářejí peníze z ničeho, aby zachránily krachující finanční instituce, jde ve skutečnosti jen o legalizované padělání.

Většina bank by zkrachovala, kdyby se byť jen malá část vkladatelů pokusila vybrat své prostředky. To proto, že dnes máme bankovnictví částečných rezerv; praxi, která by byla v jakémkoli jiném odvětví považována za naprostý podvod. Jediný důvod, proč to může fungovat, je ten, že finanční instituce mají centrální banku jako pojistku. Když přijdou problémy, centrální banka zasáhne, aby zachránila komerční banky vytvořením dalších měnových jednotek z ničeho. Pro jiné podnikatele takové záchranné lano neexistuje, protože nikdo nemůže vytvořit nové zboží jen tak ze vzduchu.

Proto je bankovnictví s částečnými rezervami zcela fiktivní. Rezervy neexistují žádným smysluplným způsobem – systém funguje prostřednictvím kouřových clon, zrcadel a slepé důvěry. Iluze trvá jen proto, že centrální banky jsou připraveny s tiskárnou peněz, aby ji zachránily, když se objeví trhliny. Přeloženo do normálního jazyka: Věřitel poslední instance znamená legalizované padělání peněz, které má zabránit rozpadu Ponziho schématu (u nás známého jako letadlo). Bohužel nepříjemným důsledkem je, že celý tento cirkus zaplatí produktivní část společnosti prostřednictvím inflace.

3. Politici udržují stabilitu společnosti

Často slýcháme o politických rozhodnutích, která využívají ekonomické páky, aby hospodářství zůstalo stabilní. Ve skutečnosti se ale jedná o centrální plánování, jenom pod jiným názvem. Jde o ekonomiku řízenou shora dolů, nikoli o volný trh, o němž se lidem vypráví.

Jaká část svobodného trhu v určité zemi zbývá můžete zjistit třeba na https://tradingeconomics.com/. Například v USA činí podíl vládních výdajů na HDP cca 40%, na volný trh připadá 60%.

U nás v Česku řídí centrální plánovači 43% hospodářství.

Suma sumárum stále jednou nohou v socialismu, o němž z nedávné historické zkušenosti víme, že hospodářství velmi efektivně rozvrací. Proč to sakra děláme pořád dokola? To jsme opravdu tak pitomí?

4. Elity vytváří bohatství společnosti

V mnoha případech ti, kteří jsou označováni jako elity, nejsou tvůrci bohatství, ale jeho vytěžovateli. Politici ruku v ruce s majiteli a manažery velkých korporací žijí z produktivity druhých prostřednictvím příznivých regulací, dotací, obchodů zasvěcených osob, klientelismu a odklánění finančních toků. Přesněji by se jim mělo říkat paraziti. A to všechno v rámci zákonů, které upravují a ohýbají tak, aby to vyhovovalo jejich zájmům.

Ti, kdož se nevejdou do úzkého kruhu vyvolených, se uchylují k jednání mimo zákon, aby se dostali k prostředkům vytvořeným produktivní částí společnosti. Stačí zalistovat v médiích: každou chvíli se dočtete o lidech stíhaných kvůli korupci, ovlivňování státních či municipálních zakázek a dalších deliktech spojených se zneužíváním prostředků občanské společnosti. A je třeba vzít v úvahu, že veřejně známé causy jsou jen pověstnou špičkou ledovce, kdy 90% případů zůstává pod hladinou.

Výsledkem je zvyšující se příjmová nerovnováha. 

A přitom by stačilo tak málo: omezit roli státu v ekonomice. Čím méně státních penězovodů, tím méně pijavic, které se na ně mohou přisát.

5. Centrální banka je instituce svobodného trhu

V Marxově Komunistickém manifestu pátý odstavec volá po „centralizaci úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem“. Což mimochodem uskutečnil i Adolf Hitler po nacistickém převzetí moci v Německu. Podobnost čistě náhodná? To je ovšem také přesný popis Federálního rezervního systému a dalších centrálních bank. Ve skutečnosti nejsou nic jiného než politbyro úředníků, kteří se snaží centrálně plánovat ekonomiku manipulací s množstvím peněz a úrokovými sazbami – nejdůležitějšími cenami v celém tržním systému. I když předpokládáme, že centrální banka má dobré úmysly (což nemá), centrální plánování je nemožný úkol a selhání je nevyhnutelné. Proto je centrální banka v podobné situaci, jako když se sovětští byrokraté snažili centrálně plánovat ekonomiku. Nejlepší, co můžeme udělat, je pochopit, že centrální banka nemůže zasahovat do hospodářství o nic lépe, než mohl Státní plánovací výbor SSSR, a podle toho se připravit.

6. FIAT měny jsou skutečné peníze

Lidé používají peníze každý den, ale jen zřídka se zastaví a položí si jednoduchou otázku: Co jsou peníze? Je to jako zeptat se ryby: „Co je voda?“ Ryba si jí nevšímá, dokud není znečištěná nebo nezmizí. Peníze jsou v ekonomice jen zboží, jako každé jiné. Nejsou složité, navzdory tomu, co by vám akademici, mediální strážci nebo vládní úředníci chtěli namluvit. K jejich pochopení nepotřebujete doktorát ani složité vzorce. Hlubší rozbor si můžete přečíst zde: https://odhalene-finance.estranky.cz/clanky/clanky-a-uvahy/puvodni-matrix-aneb-co-vas-neucili-o-penezich.html. Nicméně v podstatě jsou peníze jednoduché: nástroj pro ukládání a směnu hodnoty a způsob, jak přesouvat hodnotu v čase a prostoru. Představte si je jako nárok na lidský čas, uloženou energii.

Bohužel dnes většina lidstva bezmyšlenkovitě přijímá jakékoli bezcenné papírové nebo digitální bankovky, které jim jejich vlády dávají, jako peníze. Peníze však nemusí pocházet od vlády. To je naprosto mylné pojmenování, kterým byl průměrný člověk oklamán. Pokud byste se přenesli zpět v čase a zeptali se běžného člověka v Sovětském svazu: „Odkud pocházejí boty?“ Řekl by: „No, vláda přece vyrábí boty. Odkud jinud by mohly pocházet? Kdo jiný by je mohl vyrábět? Vláda totiž vyrábí všechno“. Stejná mentalita platí i dnes ohledně peněz, až na to, že je mnohem rozšířenější.

Vládní měny jsou příšerně špatným nástrojem pro ukládání a směnu hodnoty, protože se snadno vytvářejí, mají potenciálně neomezenou zásobu a nesou obrovská politická rizika. Volný trh by si nikdy nevybral vládní konfety jako peníze, a proto vlády vynucují jejich používání prostřednictvím zákonů. Představte si, že by Al Capone vydal papírové bankovky se svým podpisem a donutil okolí pod hrozbou násilí, aby je používalo jako peníze. Tak funguje FIAT měna. Pravdou je, že falešné peníze pocházejí od vlády. Skutečné peníze vznikají na trhu.

7. Inflace je totéž jako zvyšování cen

Inflace je jedním z nejčastěji zneužívaných a záměrně zkreslovaných slov. Původně inflace znamenala nárůst peněžní zásoby. Vláda, média a akademická obec ji však postupem času nenápadně předefinovaly tak, že znamená rostoucí ceny. To nebyla náhoda. Například Websterův slovník od svého založení v roce 1828 správně definoval inflaci jako nárůst peněžní zásoby. V roce 2003 ovšem změnil definici tak, aby znamenala nárůst obecné cenové hladiny. Tato změna se může zdát nepatrná, ale je zcela zásadní. Převrací skutečnost a zakrývá pravdu. Předefinováním inflace jako vyšších cen se záměrně rozmazává vztah příčiny a následku. Veřejnost vidí symptomy, což jsou vyšší ceny, ale ne nemoc: expanzi peněžní zásoby. Předefinování inflace jako pouhé rostoucí cenové hladiny skrývá viníky – ty, kteří mají na starosti tisk peněz. Mate oběti a chrání pachatele. Je to jako předefinovat loupež na „záhadnou ztrátu majetku“, jako by zloděj prostě z rovnice zmizel.

Například v Česku se snížila kupní síla koruny od roku 2018 o 36%. Z každého milionu tedy ubylo za tu dobu 360 000 Kč. A to podle oficiálních čísel…

8. Na bankovních účtech jsou vaše peníze

Mnoho lidí je šokováno, když zjistí, že peníze na jejich bankovních účtech ve skutečnosti nevlastní. Jakmile peníze vložíte, už to není váš osobní majetek – legálně patří bance. A banka si s nimi může dělat, co chce. Co vlastníte, je slib banky, závazek, že vám peníze na požádání vrátí. Ve skutečnosti je vložení peněz na bankovní účet totéž, jako dát bance nezajištěnou půjčku, často s malým nebo žádným úrokem, který by vám kompenzoval riziko. Pro banku je to fantastický obchod. Bankovní vklad není totéž, co hotovost v peněžence. Přesto většina lidí tyto dva pojmy mylně považuje za rovnocenné. 

9. Pojištění vkladů garantuje bezpečnost vašich peněz

Federální korporace pro pojištění vkladů (FDIC) pojišťuje bankovní vklady v USA. Když banka zkrachuje, FDIC vyplatí vkladatelům až 250 000 dolarů. FDIC má pro tento účel rezervu ve výši přibližně 137 miliard dolarů. 137 miliard dolarů je spousta peněz. Ale vzhledem k tomu, že v USA je pojištěných vkladů přibližně 10,6 bilionu dolarů, je 137 miliard dolarů jen kapkou v moři, přesněji řečeno kolem 1,3 %. Jinými slovy, rezerva FDIC má na každý dolar vkladů, které pojišťuje, přibližně jeden cent. K vymazání rezerv FDIC by stačilo jen málo. Jediný krach velké banky a samotná FDIC by to mohla zabalit.

Pojištění vkladů v ČR je zákonný systém, který chrání klienty bank, stavebních spořitelen a družstevních záložen před ztrátou peněz v případě úpadku finanční instituce. Spravuje ho Garanční systém finančního trhu (GSFT) prostřednictvím Fondu pojištění vkladů, do kterého povinně přispívají všechny relevantní instituce (v roce 2024 to bylo 1,5 miliardy Kč).

Klíčové limity a krytí:

• Výše pojištění: 100 % náhrada vkladů až do limitu 100 000 EUR (přibližně 2,4–2,5 milionu Kč podle aktuálního kurzu EUR/CZK, např. v září 2025 okolo 2,45 mil. Kč). Nad tento limit není krytí.
• Na koho se vztahuje: Na jednoho klienta u jedné instituce. Všechny vklady (běžné, spořicí, termínované) se sčítají do tohoto limitu.
• Výjimky pro fyzické osoby: V případě výjimečných událostí (např. státní pomoc nebo krach spojený s veřejnými financemi) může být limit navýšen až na 200 000 EUR po dobu maximálně 3 měsíců od založení vkladu.

Podle aktuálních dat České národní banky (ČNB) a Garančního systému finančního trhu (GSFT) k polovině roku 2025 je poměr rezerv Fondu pojištění vkladů (FPV) k celkovému objemu pojištěných vkladů v českých bankách přibližně 1,2 %.

Neboli stejně jako v USA, i u nás při významnější systémové události nelze počítat s okamžitou návratností. No ale kdy teda? Kdyby došlo k opravdu vážnému průšvihu s plošným dopadem, bude třeba počkat, až se daňoví poplatníci složí na náhradu škody. Což s už aktuálně deficitním státním rozpočtem může trvat roky…

10. Uzavření banky se jmenuje bankovní prázdniny

Bankovní prázdniny udeří jako pouliční loupež, náhle a nečekaně. V tom překvapení je smysl. Kdyby to lidé předvídali, nefungovalo by to. Vláda obvykle zavírá banky bez varování, často jen pár hodin poté, co ujistila veřejnost, že „všechno je v pořádku“. Pak přijdou na řadu kontroly kapitálu, které občanům zablokují přístup k jejich vlastním finančním prostředkům a zabrání jejich aktivům v opuštění země. Na letištích a hraničních přechodech se začínají objevovat psi pátrající po hotovosti. V té době jsou vaše peníze jako humr v pasti. Můžete hádat, co se stane dál. Nazývat tento zážitek prázdninami je tragikomický eufemismus. Je to stejně absurdní, jako nazývat pouliční loupež překvapivou oslavou.

Z poměrně nedávné minulosti si v tomto kontextu můžeme připomenout komunistickou měnovou reformu v Československu z roku 1953. Byla jedním z nejkontroverznějších opatření stalinistického režimu. Prováděla se v průběhu ekonomické krize způsobené rychlou industrializací na úkor spotřeby, přídělovým systémem a černým trhem. Oficiálním cílem bylo stabilizovat ekonomiku, ukončit přídělový systém a potlačit spekulace, ale ve skutečnosti vedla k masivní ztrátě úspor obyčejných občanů a posílení kontroly státu nad financemi. Reforma proběhla 1. června 1953 a byla striktně utajena před veřejností – nové bankovky byly tajně vytištěny v Sovětském svazu.

Reforma byla vyhlášena ráno 1. června 1953 rádiovým prohlášením předsedy vlády Viliama Širokého. Přitom ještě den předtím vystoupil prezident Antonín Zápotocký s ujištěním, že se žádná reforma rozhodně nechystá. Občané se o ní dozvěděli až bezprostředně ve chvíli její účinnosti, což způsobilo šok a paniku. Staré koruny se měnily za nové v poměru 5:1 do výše 300 Kčs na osobu (tj. 300 starých = 60 nových). Nad tuto částku platil poměr 50:1 (např. 1 000 starých = 20 nových). Hotovost mohla být vyměněna pouze během 3 dnů (1.–3. června) na poštách a v bankách. Nevyužité staré peníze ztratily platnost. Z bankovních a spořitelních vkladů mohlo být vybráno maximálně 1 000 Kčs (po výměně 200 Kčs). Zbytek zůstal na účtech, ovšem vyměněn v poměru 50:1. Armáda a Veřejná bezpečnost hlídaly banky a směnárny, aby zabránily pašování starých peněz. Mnoho lidí v panice vyhazovalo tisícovky do řek nebo je pálilo. Reforma okradla především chudé a střední vrstvy: úspory nad 300 Kčs (což mělo většina rodin) se zmenšily na desetinu. Bohatí (s úsporami v cizině nebo nemovitostech) utrpěli méně. Odhaduje se, že stát získal asi 50 miliard Kčs v tehdejších cenách. Důsledkem byly mimo jiné masové demonstrace (např. v Plzni, Ostravě), které byly krutě potlačeny.

Někdo by mohl namítnout, že tohle byla bolševická totalita, která nemá s moderním světem nic společného. Skutečně? Podívejme se tedy, co se odehrálo na Kypru poměrně nedávno, v roce 2013. Kyperská bankovní krize byla prvním příkladem mechanizmu "bail-in" v eurozóně během let 2012–2013, kdy stát místo záchrany bank zvnějšku (bail-out) použil prostředky samotných bank a jejich vkladatelů k rekapitalizaci. Krizi způsobil především kolaps řeckého dluhového trhu, na který byly kyperské banky silně navázány (držely řecké dluhopisy v hodnotě přes 20 % HDP). Oficiálním cílem bylo zabránit úpadku bank jako Laiki Bank a Bank of Cyprus, které ohrožovaly celý kyperský bankovní systém. Proces probíhal v březnu 2013 pod tlakem Euroskupiny, ECB a MMF, s bailoutem 10 miliard EUR od EU a MMF.

Bail-in byl proveden v rámci záchranného balíčku, který vyžadoval od Kypru příspěvek 5,8 miliardy EUR z vlastních zdrojů:

15.–16. března 2013: První dohoda Euroskupiny

Euroskupina (ministrům financí eurozóny) schválila bailout 10 miliard EUR, ale podmínila ho jednorázovou daní z vkladů na všechny nepojištěné vklady: 6,75 % na vklady do 100 000 EUR a 9,9 % nad tento limit. To mělo vygenerovat 5,8 miliardy EUR. Tato daň byla ve skutečnosti formou bail-inu, ale vyvolala masivní protesty a únik kapitálu (odtok 1 miliardy EUR za víkend). Banky byly uzavřeny od 16. března na neurčito.

19.–24. března 2013: Bankovní prázdniny a vyjednávání

Kypr prohlásil bankovní prázdniny na 12 dní (nejdelší v historii eurozóny). Limity na výběry hotovosti byly sníženy na 100 EUR/den, transakce do zahraničí zablokovány. Prezident Nicos Anastasiades jednal s EU, ECB a Ruskem (které odmítlo přispět). 22. března kyperský parlament odmítl původní plán daně, což vedlo k revizi plánu.

25. března 2013: Finální dohoda a aktivace bail-inu

Euroskupina schválila revidovaný plán: Místo daně z malých vkladů se bail-in zaměřil na velké nepojištěné vklady (nad 100 000 EUR) v problematických bankách. Celkový příspěvek Kypru snížen na 4,2 miliardy EUR.

Laiki Bank (druhá největší): Likvidována; nepojištěné vklady (cca 8 miliard EUR) převzala Bank of Cyprus, zbytek ztraceno (ztráty až 80 %). Pojištěné vklady (do 100 000 EUR) chráněny.

Bank of Cyprus: Rekapitalizována ztrátami na nepojištěných vkladech (47,5 % ztráta, později upravena na 37,5 %). Akcionáři a majitelé dluhopisů ztratili 100 %.

ECB poskytla nouzovou likviditu (Laiki Bank měla záporný kapitál -9 miliard EUR).

Duben–červen 2013: Implementace a stabilizace

Banky otevřeny 28. března s limity na výběry (300 EUR/den). Bail-in dokončen do dubna: Celkové ztráty vkladatelů odhadovány na 4,2–4,5 miliardy EUR. Do června 2013 se systém stabilizoval, ale HDP klesl o 5,8 % v 2013.

Článek byl napsán s použitím materiálů Nicka Giambruna uveřejněných na stránkách Doug Casey´s International Man (https://internationalman.com/).